Termín vznešeno se vztahuje zejména na kvalitu přesahující možnost výpočtu, měření nebo nápodoby. Zjednodušeně řečeno, jde o prožitek, který se dostavuje, když zakoušíme něco tak velkolepého či komplexního, nad čím nám takzvaně zůstává „rozum stát“. Pociťujeme zároveň vlastní malost, ale také obdiv a fascinaci vnímaným jevem. Velkým tématem se kategorie vznešena po období antiky stala znovu v 18. století, kdy tento typ prožitku a hodnocení moderní estetikové spojili s pocity vyvolané mohutností přírody. Vlivní filosofové jako Burke, Kant a Schopenhauer se soustředili na hledání vztahu mezi vznešeností a krásou, která se dle formulovaných teorií (na rozdíl od vznešena) vztahovala na produkty lidské činnosti, tedy umění. Vědecké poznání a zároveň vědomí zásadních dopadů lidského vlivu na přírodní prostředí nicméně v současné době pokročilo natolik, že již nezbývá mnoho prostoru pro představivost a domněnky o tajuplných procesech, které v přírodě probíhají. Můžeme v takové situaci ještě nazírat v rámci estetického hodnocení přírodní fenomény skrze kategorii vznešena, cítit se nicotně a zároveň plni obdivného úžasu ve srovnání s jejich mohutností? A dokážeme se ještě dívat na přírodní „zázraky“ bez toho, aniž by se nám do mysli vplížilo vědomí toho, že varianta přírody, kterou nyní zažíváme, je velice vzdálená té, která vyvolávala ony pocity vznešena v myslitelích před více než dvěma sty lety? V dnešní době již víme, že na naší planetě v podstatě neexistuje místo, kam by se (zpravidla negativně) nepropsal vliv člověka. Co tedy přesně obdivujeme na přírodních scenériích v současnosti? A jak se dívat na umělecká díla, která se inspirují přírodní „mohutností“? Výstava Bouře a hvězdy předkládá několik příkladů takových autorských přístupů.
Velkoformátová malba Rezonance od Daniela Vlčka, vytvořená v roce 2011, zahrnuje černobílé fotografie oblohy pořízené fotografem krajina Vilémem Heckelem v 70. letech. Hlavním tématem tohoto díla je zobrazení symbolické planety a cesty vesmírem, s důrazem na myšlenku zanechávání stop kosmických drah. Tento koncept je zakořeněn v elektromagnetické rezonanci, která je ovlivněna chemickým složením nebeských těles a gravitačními silami působícími na ně. Dále se dílo zabývá pojmem základní rezonance, která vede k transformaci tvarů planet a samotné vesmírné hmoty. Kruhové formy létajících planet v díle jsou vyřezány tak, podle tvaru gramofonových desek. Tato reference ke gramofonovým deskám jako hudebnímu médiu je čistě proto že jsou nositeli analogového zvuku. Rozhodnutí zdůrazňuje spojení mezi nebeským a hudebním světem a poukazuje na analogový zvuk jako metaforu pro zkoumání rezonance umělce v kosmu. Rezonance slouží jako zobrazení kosmické cesty a transformačních účinků rezonance ve vesmíru, kromě jiné čerpající inspiraci z raných abstraktních modernistických malířů, kteří věřili v existenci nadpřirozených sil.
V druhé části instalace vyplňuje prostor kvadrofonická zvuková instalace 2023 Celestial Bodies at the Venice Fish Market. Terénní nahrávka rušného benátského rybího trhu Rialto, který se postupně proměňuje ze dne na noc. Instalace je propojením zvuků trhu během jeho nejrušnějších hodin se zpěvy přátel, kolemjdoucích a dobrovolníků nahrané během noci. Z plánovaného nahrávání se nakonec stal happening, kde se připojovali náhodní kolemjdoucí. Nahrávka je Inspirována notacemi “Music Of the Spheres“ a “Celestial Music“ – stejně jako konceptem „Musica Mundi“, jde o tonalitu planet v naší sluneční soustavě, tak jak si jí představovali antičtí filosofové, je základním principem tonality této nahrávky. Konkrétně se autorovi stal předlohou řecký myslitel Boetius, který se věnoval geometrickým principům hudby a aplikoval je na vzdálenosti planet a jejich možné harmonie.
S výjimkou Měsíce a kosmických hvězd jsou zvuky v symfonii laděny podle nebeských těles sluneční soustavy. Jedná se o průzkum esoterického vnímání kosmu, nabízí úhel pohledu na vzájemné působení zvuku a harmonie vesmíru a lidské existence. Zvukům je možné se poddat v kulisách od umělkyně a architektky Savky Marenić, která na výstavě zároveň do formy kostýmu vepsala úryvky svého zvláštního napojení na Měsíc.
Ve stejné místnosti se nachází akvarel od výtvarnice Anežky Hoškové, do níž patří i působivá skleněná vitráž v okně galerie. Anežka Hošková kromě inspirace v přírodních jevech klade podnětné paralely mezi prožívání vnějších mohutností s těmi vnitřními v podobě emocí a pocitů, které v nás okolní jevy ve své hrůzostrašnosti i nádheře vyvolávají.
Hvězdná obloha se pak doslova odráží, či spíše zhmotňuje v objektovém vyšívaném obrazu Dagmar Šubrtové nazvaném Stella Maris. Na tomto díle jsou jasně patrná témata struktury, vesmíru, vnitřního i vnějšího vědomí či krystalu, která ovšem nemusíme vnímat nijak dogmaticky, ale jako určitý vizuální impuls směřující k širšímu kontextu, kde si divák klade otázky po smyslu či zákonech světa. Už Pythagoras si uvědomil, že základním systémem skutečnosti, první abstrakcí jsou číselné poměry, čísla, jejichž vztahy lze vysledovat ve všech představitelných i nepředstavitelných realitách.
Veronika Čechová
