Dagmar Šubrtová se v posledních letech ve své umělecké výpovědi zabývá především tématem proměn zemského povrchu pod vlivem zásahů moderní civilizace, obecnou vzájemností mikrokosmického a makrokosmického. Ve výběru prací pro Výklady AXA akcentuje moment procesuálnosti permanentně probíhající v nezměrnosti prostoru univerza. Volí formu umělecko-vědecké posloupnosti kreseb, objektů a obrazu, v nichž jednoduchými geometrickými formami, symbolickou barevností a specifickou povrchovou texturou navozuje představy různých stádií cyklických vesmírných dějů. V instalaci pracuje s gradací od formy skici k finálnímu velkoformátovému obrazu. Z jejích geologicko-planetárních výjevů vnímáme atmosféru prehistorie a současně nesmírně vzdálené budoucnosti. Zajímá ji meziprostor transformativních procesů vymezený destrukcí minulého a tvořením budoucího. Jde o možnost existence prázdného prostoru, čímž se zabývá kromě buddhistické nauky i moderní kosmologie a neurologie. Jde ale také o kontinuitu, o proměnu jevu, jenž neztrácí svou povahu. Tím se dostáváme k autorčině dlouhodobému tématu „ultraprostorů“, v nichž neexistují běžné zákonitosti času. Dagmar Šubrtová uvádí příklady takových specifických míst: buď existují v režimu pomalých neustálých proměn (např. jeskyně), nebo jsou otevřena „symbolické anulaci času“ (rituální místa), především se ale vyskytují v nekonečném množství v kosmickém prostoru, aniž jsme schopni přesně identifikovat jejich parametry. Ve vystavených obrazech tušíme významovou spřízněnost – poskytují nám příležitost vstoupit do pomyslného prázdného prostoru a zakusit přirozenost kreativity okamžikové změny.

Kurátor Iva Mladičová

Foto: Martin Polák