Realita nádražních budov, železničních tratí a jejich okolí spoluvytváří na první pohled zřetelné mantinely základu konceptu letošního ročníku Festivalu m3 – Umění v prostoru. V jejich bezprostředním sousedství okamžitě vyvstávají významové roviny – sociální, politicko-estetická, architektonická, historická, urbanistická, ekologická.

Asi se shodneme na obecném tvrzení, že prostředí nádraží charakterizuje svébytná poetika. Příznačně se tak v nedávno vydané knize Jaroslava Rudiše setkáme s kritickým přirovnáním současných nejmodernějších nádraží k „vrabčímu hnízdu“, „nemocniční pitevně“, „myší díře ze skla a oceli“, „hřbitovu“, „nákupnímu centru“, „strašlivému obchodnímu domu“, „tržnici“, „cirkusovému stanu“, a v opačném významu s romantickou vzpomínkou na nádraží jako „katedrálu dopravy“. Emocionálnímu zabarvení zvolených výrazů rozumíme a hned se nám vybaví nádraží drobná, naddimenzovaná, překladová, necitlivě zmodernizovaná, opuštěná, zarostlá, uzavřená, chátrající. Za viditelnými znaky se nacházejí ty skrytější, v rovinách poukazujících mnohdy na problematické procesy.

Chátrající ruiny nádražních budov se mohou týkat nevyřešených majetkových práv. Bezživotná úhlednost kolejišť v sobě skrývá opakovaná plošná používání jedovatých herbicidů. V okolí nádraží a kolejišť se také setkáváme s četným výskytem nekontrolovaných zón, tzv. „nové divočiny“ (Jiří Sádlo), s neurčitelnou identitou „prázdných prostorů“ (Michal Ajvaz), „vágních terénů“ (Radan Haluzík), které ale může charakterizovat výjimečně pestré zastoupení rostlinných druhů. Vztah města a investorů při plánování využití těchto svobodných/přírodních zón má často problematický charakter vzhledem k nově se vyvíjející nezastupitelné funkci „nové divočiny“ a nutnosti vytváření zelených ploch ve městě.

Zajímavá území v okolí slepých vlakových tratí nám ukazují, jak si pomalu příroda bere svůj prostor zpět. Specifická poezie prostředí nádraží i jízdy vlakem s sebou nesou zažívání „jiného“ prostoru a času, specifických zvuků. Lineární povaha železnic prostupujících městem, chvílemi zneviditelněných tunelovým projezdem, přirozeně propojuje centrum a periferii. Poskytuje možnost ocitnout se mezi prostory a mezi časy, mezi meziprostory. V současné době probíhající modernizace nádražních budov mohou přinést i velmi tristní výsledky. Některé prázdné nádražní budovy dlouho čekají na inteligentní konverzi, na nový smysluplný život. Tématem je například i otázka, zda ekonomičnost železniční dopravy je pravda či mýtus. Aktuální je téma zakomponování železniční dopravy do struktury MHD, s možností odlehčit dopravně přetíženému centru a současně posílit spoje do izolovaných suburbií.

Časoprostor nádraží máme spojený s očekáváním dění dle předepsaného řádu. Registrujeme, jak je okolí železničních tratí kroceno – vyrůstají ploty, přesahující větve jsou okamžitě uťaty, plochy „bezpečné“ přehlednosti jsou rozšiřovány. Jako by si sám tento prostor říkal o vstup neúčelové kreativity. Umělecké intervence do různorodých prostorů železnic, nádraží a jejich okolí se v rámci letošního ročníku festivalu pokouší poukázat na invenční a smysluplnou kultivaci veřejného prostoru, rozmělňovat společenské a lokální stereotypy a iniciovat podnětné veřejné debaty na řadu výše naznačených témat.