Sochařská výstava Dagmar Šubrtové (*1973) vychází z fascinace postindustriální krajinou, a to především ze zájmu o působení přírodní síly na její krajinný ráz. Odráží se v ní vliv kladenského prostředí, které autorku každodenně obklopuje. Je věčnou pozorovatelkou, která se po dlouhá léta snaží pochopit onu krajinu a její příběh, na který pohlížíme s averzí, avšak sama autorka v něm nachází kreativní potenciál.

Není tedy náhoda, že signifikantním prvkem její sochařské práce není pouze původ materiálů (odpadní ready-made), ale i zřejmá a silná recyklační poezie hmoty. V krajinném slepenci tak vidíme fragmenty těl připomínajících stromy, pahýly nebo keřovitá seskupení. Metafora k živé hmotě, křehkosti a dlouhověkosti tu stojí v protikladu k pošmourným, až chladným kovovým materiálům, jež nám evokují nejen environmentální aspekt lidského počínání, ale poukazují také na politickou éru průmyslových zón a nutí nás klást si obecnou otázku: jaký vlastně máme vztah k přírodě a krajině kolem nás?

Pokud zbystříme zrak, uvidíme, jak zde vše prorůstá a dostává nový nádech v místech, která jsme dávno vytěsnili z našeho hledáčku. Tyto kouty opět získávají na atraktivitě a osobité kráse. Jsme svědky toho, že regenerace jako hnací síla dokazuje, že i v těžkých, až neobnovitelných podmínkách najde příroda svoji přirozenou cestu k obnově. Následně získáváme mnohem víc – domov a útočiště pro mnoho dalších organismů z řad fauny a flóry.