Výběr děl Dagmar Šubrtové pro specifický prostor arto.to galerie Uhelného mlýna působí z hlediska formy velmi oproštěně, začneme-li ale podrobně zkoumat původ použitých materiálů, otevřou se prostory silných obsahů a historických příběhů. Význam autenticity místa vzniku či prezentace děl, zacházení se specifickými původními hmotami, transformace nalezeného do obrazů a objektů, zviditelňování hlubokých vzájemných vztahů mezi komponentami konkrétního prostředí, jehož stav je často výsledkem vrstvení razantních civilizačních zásahů, to jsou obecné konstanty autorčiných tvůrčích aktivit a uměleckých prací. Inspiruje ji krajina původní i proměněná člověkem, zviditelňuje všudypřítomnost procesů přeměn, kreativních i destruktivních.

Na výstavě Prach Země Dagmar Šubrtová divákovi předkládá objekty – fragmenty železné konstrukce libčické kotelny. Zpřítomňuje několik symbolických významových rovin současně. Zrezavělá torza připomínají tvarem pahýly odumřelých stromů. Trubková konstrukce pro ohřev vody byla dlouhodobě vystavena přímému působení ohně. Samotná nová uhelná  kotelna vybudovaná v devadesátých letech v areálu šroubáren byla v nedávné době zbourána. Železná torza jsou druhým exponátem autorčiny zamýšlené „sbírky“, první pochází ze zrušené uhelné teplárny na Kladně. Na výstavě jsou zastoupeny i práce s popelem z místní starší kotelny v blízkosti budovy uhelného mlýna. Soubory odkazují ke specifičnosti místa – k metamorfní síle ohňového živlu, také ale k ekologické rovině lidského počínání obecně.

Základní témata výstavy současně odkazují k metafoře vzájemnosti mikrokosmického a makrokosmického, kterou se autorka dlouhodobě umělecky zabývá. Propojuje matematickou abstrakci s geologickou materiálovostí – z jejich neoddělitelné vzájemnosti, podpůrné paralelní přítomnosti vyplývá neokázalá autentická síla. Cyklus menších formátů s přirozenými minerálními pigmenty autorka vytvořila během tvůrčího pobytu na Islandu v červnu roku 2018. Nejprve vznikly práce na černém podkladu z pigmentů vyplavených vodopádem nebo z krystalů mořské vody. Následovala řada inspirovaná specifickým úkazem letního slunovratu a bílých nocí. Obsahuje meditativní soustředěnost sledování tohoto přírodního jevu. Po návratu do domácího kladenského prostředí autorka pokračovala ve větším formátu, v chladném modu jemných světelných proměn měsíčního povrchu. Výstavnímu prostoru dominuje dvojice stylizovaných kruhových průhledů do jiného místa i času. Velkorysost jednoduchých forem kosmického charakteru v kombinaci s minerálními krystaly vyvolává archaizující dojem. Dagmar Šubrtovou dlouhodobě zajímá téma „ultraprostorů“, pomyslných vesmírných míst existujících „mimo běžný čas“. Míní jimi například jeskyně, v nichž panuje jakýsi zpomalený režim neustále přítomných proměn. Na mysli má ale i rituální místa, jež „podléhají symbolické anulaci času“, nebo místa podléhající vesmírným parametrům, jejichž přesnou znalost teprve postupně odhalujeme.

Dagmar Šubrtová opakovaně pracuje s kruhovou formou, symbolizující věčnost přírodního pohybu. Člověka ovšem charakterizuje pohyb přímý, neboť kráčí vpřed. Dělení kruhové formy pak odkazuje k lidské artikulaci času. Z autorčiných prací vnímáme přesvědčivý zájem i vůli opětovně připomínat sounáležitost naší existence s živě proměnlivým prostředím zemské makrostruktury, harmonii niterného s kosmickým. Kosmické je v niterném samozřejmě přítomné, neboť dle Mojžíšské tradice stvořil Bůh tělo člověka z prachu země. Můžeme zde připomenout ale i hinduistickou mytologii s její mystickou koncepcí cyklu lidské evoluce, kdy právě probíhající železný věk nese pečeť smrti, je obdobím transformace, destrukce a záhuby (Fulcanelli, Tajemství katedrál, Praha 2013). Z hlubin rozsáhlého prostoru krystalizují nekonečně proměnné formy.