Sochařka Dagmar Šubrtová pro výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Vallis baptismi - Křtinské údolí, zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ místa, v případě Moravského krasu respektovat podvojnou „tvář“ a stejně dvoustrannou časovost málo úrodné, erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina dešťové vody okamžitě ztratí v podzemí rozsáhlého jeskynního systému. Charakteristika tohoto krajinného typu spočívá v kontrastu suchých planin se závrty, škrapy a hlubin jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost je nezvykle propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase, jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu povstává v site specific instalaci jako teorie podzemní paměti. Jedním aspektem tvorby Dagmar Šubrtové je krajina a její kulturní paměť. Nahlédneme-li zemský povrch, který je tvarován působením skrytých a neovladatelných přírodních dějů, jako průsečík podzemních a nebeských sil, pak je jedním z nejstarších prožitků posvátna, což je téma, které autorka v krajině zkoumá. Další rovinou jejího zájmu jsou geologické procesy a masivní exploatace surovin spojená s průmyslovou revolucí, tedy období industriální a postrindustriální krajiny poničené průmyslem a obnovované nikoliv umělou rekultivací, ale přírodními procesy.
Součástí výstavy Salve Vale byl i průzkum okolí Blanska. Nasbíraná fakta a návštěvy konkrétních míst vedly autorku k logickému závěru, že v pomyslném trojúhelníku mezi Adamovem (Adamstahl), Blanskem (Blanz) a Křtinami se oblasti jejího zájmu protínají. V Moravském krasu pobýval pravěký člověk již před více než 100 000 lety. I poté, co se neolitičtí zemědělci přesunuli do otevřených oblastí, se na členitém území krasu lidé pohybovali kvůli lovu a kultovním praktikám, a později i prospekci. V okolí Adamova a Křtin je od 8. století (Slované) doložena tavba železné rudy. Za rozvojem Blanska a Adamova stojí rozmach zdejších železáren a strojíren v 19. století. V Blansku je založil Arnošt Leopold Gellhorn kolem 1697 a v Hamrech (Adamov - Adamstahl, cca 1732) Adam Josef z Lichtensteina, jehož jméno nese městečko dodnes. Pozůstatky původního areálu Staré huti nalezneme v Josefovském údolí u Křtinského potoka asi 3 kilometry východně od Adamova. V 90. let 20. století v důsledku útlumu těžkého a zbrojního průmyslu v Blansku končí výroba proslavené blanenské litiny. Adamovské strojírny (Adast) vyhlásily v roce 2002 bankrot a po různých peripetiích vstoupily o sedm let později do likvidace. Zůstal rozsáhlý průmyslový úhor, s nímž si nikdo neví rady. Podobné schéma děje se odehrálo také v Kladně, kde sochařka žije, se Spojenými ocelárnami.
Duchovní centrum kraje však představují Křtiny s tradicí mariánských poutí ke kamenné sošce gotické madony (14. století) a do barokního chrámu Páně, který ke cti jeho Matky p. Marie navrhl fenomenální architekt světla Jan Blažej Santini Aichl, ale také s Křtinským údolím, k němuž se váže legenda, že tu pohané přijímali křest z rukou Cyrila a Metoděje. Odtud snad pochází starobylý název Vallis baptismi - údolí křtu. Poutníci na jedno z nejstarších poutních míst přicházeli po tisících a na skále, u ní už v minulosti odkládali své hole, je vítal dodnes čitelný latinský nápis „Salve“ (Buď zdráv) a o kousek dále pozdrav „Vale“ na rozloučenou s půvabným Křtinským údolím. To vše se propojuje v zapomenutém krajinném projektu, jehož estetické kvality před více než dvě stě lety obdivovali umělci i vědci z celé monarchie i dalších zemí. Archeolog Martin Golec, který fragmenty rozsáhlého parku objevil a zmapoval, ho označil ho za Vranovsko-křtinský lichtensteinský areál (M. Golec, 2014, Vranovsko-křtinský lichtensteinský areál). Jedná se o romantizující lichtensteinské úpravy krajiny mezi dvěma poutními místy se středověkou tradicí Vranovem (u Brna) a Křtinami. Kolem roku 1796 se kolem a v jeskyních Jáchymka, Býčí skála, Kostelík uskutečnila jejich první fáze. Na ně navazovaly úpravy směrem na Starou huť u Adamova v rozsáhlých partiích Křtinského údolí a v jeskyni Výpustku (po r. 1800). Druhou částí byla výstavba zámku v Adamově (1806 − 1809) a přestavba loveckého zámku Nového hradu. Projekt uzavřela přestavba lichtensteinské rodové hrobky ve Vranově (1819 −1821). Pro tuto krajinu ustálil název: Moravské Švýcarsko.
Rozpoznání rozsáhlého krajinného areálu nevzešlo z průzkumu písemných pramenů 18. a 19. století, ale ze studia antropogenních zásahů do krajiny (krajinná archeologie), které teprve odhalily celek ukrytý v krajině. Vznikal ve stejném období jako další soukromý projekt Lichtensteinů a to mnohem rozlehlejší Lednicko-valtický (lichtensteinský) areál. Přes faktografický sběr a návštěvy vybraných lokalit, kam patří i lom Seč, bývalá pískovna, kde je možné vidět jediný větší odkryv sedimentů jurského až spodnokřídového stáří, označovaných jako rudické vrstvy, které představují fascinující sedmdesát metrů mocné souvrství harmonické barevnosti růžové, žluté, bílé a šedé (kaolinické jíly) a červenohnědé (železité písky), ale také návštěva blanenského muzea a prozkoumání historie objevování Moravského krasu, stejně jako dějin místní metalurgie, se jako určující nakonec ukázala několikahodinová návštěva jediné lokality, Býčí Skály, jeskyně, kde první paprsek slunce vstoupí do Předsíně o jarní rovnodennosti po půl roce „tmy“. První podrobný popis jeskyně zachoval brněnský lékař J. F. Hertod v roce 1669. V jeskyni se „zrodila“ krasová archeologie Rakousko-Uherska a to díky lékaři Jindřichu Wanklovi, amatérskému archeologovi, který působil v hutích a dolech knížete Lichtensteina. Mezi Wankelovy nálezy z počátku mladšího paleolitu, období lovců sobů a divokých koní s kulturou zvanou magdalénien vyniká legendární objev v Býčí skále ze starší doby železné (kultura halštatská) datovaný do první poloviny 6. stol. př. n. l., který odkryl, podle svého názoru v tehdy již zcela prokopané jeskyni, v roce 1872. Kopat v Předsíni se rozhodl, když se dozvěděl o objevu bronzové sošky býčka ukrytého v nádobě s polospáleným prosem, kterého tam před časem našli dva studenti. Objev tzv. Halštatského pohřbu byl šokující, na dně jeskyně se nacházelo velké množství luxusních předmětů a více než 40 koster, jednalo se o ostatky převážně mladých žen, s uťatou hlavou či údy. Zatímco Wankel představil dobovou romanticky temně laděnou interpretaci žárového pohřbu velmože se zmasakrovanými lidskými oběťmi; soudobá archeologie zcela seriózně hovoří o jeskynní svatyni s více funkcemi, z nich jednou mohla být i funkce pohřební, kdy se kladli mrtví přímo na zem. K tomuto názoru paradoxně odkazuje stav uložení ostatků, jak Wankel zmiňuje, všechny kosterní nálezy jak lidské, tak zvířecí, byly vzájemně porušeny a promíchány. V tomto ohledu je připouštěna možnost, že k jejich přemístění došlo až posmrtně zvodněným tokem podzemního Jedovnického potoka. Rituální účely jeskyně spojené s násilnými lidskými oběťmi, ať již s porcováním lidských údů nebo lebek, jak to předvedl J. Wankel, byly novým antropologickým rozborem vyloučeny. Několik ze 40 lidí má smrtelné záseky na lebkách, které však nemusí nutně být dokladem obětování, ale „jen“ násilného usmrcení, není totiž jasné, kde tito lidé zemřeli a k žádnému bezprostřednímu vojenskému, či loupežnému střetu v prostorách jeskyně nikdy nedošlo, neboť bohatství vzácných předmětů nebylo nikdy rozkradeno. Teorii jeskynní svatyně do jisté míry může potvrzovat i její sakrální struktura (žároviště, oltář, dláždění, modla, kovárna) a postupně v ní byly ukládána (obětována) zvířata, lidé, luxusní předměty (fragmenty vozů, bronzové nádoby, helma, žezlo, opasky, zlaté čelenky, tisíce skleněných a jantarových perel, náramky, spony, velké množství keramiky, přeslenů ad.), ale i objemné množství obilí (pšenice, ječmen, proso, hrách ad.). Do tohoto interpretačního rámce zapadá i ona unikátní (nejstarší ve střední Evropě) kovárna. Železo, jež si dlouho uchovávalo posvátný význam dodnes doložitelný v mnoha mýtech, kovář, který pomocí práce ohně přeměňoval kámen na nový kov - železo, byl řazen mezi posvátné osoby tzv. pány ohně. Někteří archeologové se přiklánějí k hypotéze celé „sakrální krajiny“, protože okolní kras nejeví doklady sídlištních aktivit, to znamená, je to krajina bez sídelní struktury, kde lidé spíše přebývali krátkodobě kvůli kultovním praktikám, jejich mocenská centra je nutno hledat na okraji Drahanské vrchoviny.
Za takovéhoto „stavu poznání“ jsme vešli do ticha a tmy rozsáhlé Předsíně, kde je vztyčena rekonstrukce posvátné modly (xoanonu). Takto je dnes interpretován masivní dřevěný sloup stojící uprostřed žároviště a nálezů zuhelnatělých trámů a prutů, jak jej popsal Wankel, neboť lidé v halštatu měli své náboženské symboly v podobě stojících kůlů. Zapnutá světla na helmách vymezovala ve tmě jen světelné kužely, které klouzaly po stěnách, stropu a postupně přibýval ke zvuku kapající vody i šum Jedovnického potoka. Zvolna jsme procházeli kolem členitých vodou zaoblených stěn, otevřených jícnů komínů vedoucích do temnoty, vypouklých tvarů nebo důlkovitých struktur obřích navršených kamenů, které jsou možná pozůstatkem lichtesteinských krajinných úprav jeskyně. Náš průvodce během prohlídky věcně prohlásil: „Tady je všude smrt“. Možná by místo mohlo v někom vyvolávat úzkost, ale vnímali jsme spíš hluboký, téměř plynoucí klid. V Jižní odbočce, ležící nezvykle daleko od jeskynního vchodu a denního světla, kde prokázal už v minulém století J. Wankel magdalénské osídlení, byla objevena černá geometrická kresba přibližného stáří 5 200 let (střední eneolit, 3400 − 3200 př. n. l.), jediná na našem území. Napili jsme se z pramene ledové čisté vody, prohlíželi zdejší graffiti, stovky podpisů po stěnách, nejčastěji slavných návštěvníků: Jos. Hardmuth, generál Laudon, záhadný podpis Karla Hanky Máchy, kterému v té době však bylo jen 17 let a není doloženo, že by kdy jeskyni navštívil. Dokonce je tu i pamětní tabule na návštěvu (1804) císaře Františka II. a jeho ženy Marie Terezie Neapolsko-Sicilské. Síla kolize, když se Nyní dostátá do kontaktu s Kdysi, a zároveň křehkost toho všeho, i když se dávné časy stanou v časovém modu jakéhosi záblesku viditelnými, takřka okamžitě se znovu noří do tmy svého zmizení, vyvolává zvláštní stavy. Málo platné pobyt v podzemní si patrně intuitivně spojujeme s chtonickými, zásvětními božstvy. Když jsme z jeskyně vyšli, mlčeli jsme a jen zvolna procitali z podzemního času; v myslích se možná odvíjely obrazy fragmentů viditelných manifestací posvátna. O více než sto let dřív před událostmi v Býčí skále řecký básník Hésiodos (7. − 8. století p. n. l.) v Původu bohů píše o múzách, dcerách bohyně Mnémosyné: „Potom se zvedly a neprůhlednou se oděvše se mlhou, kráčely skrze noc (…) spojujíce co bývalo, jest a co bude v jedinou píseň“. Mnémosyné byla také řekou paměti, která spolu s Léthé, řekou zapomnění vedla až do podsvětí.
Dialog s historií je přirozenou součástí každé umělecké tvorby, ať už se vůči ní autor vymezuje, nebo se jako u Dagmar Šubrtové stává plánovanou složkou tvůrčího záměru, která navíc pracuje veskrze současným uměleckým jazykem vycházející z konceptu a minimalismu. Rozsáhlý text naznačuje se vším respektem k umělecké tvorbě s jakými
inspirační zdroji, včetně velké sumy poznatků, sochařka na výstavě pracuje a jak v onom příznačném „umění překladu“ v dlouhodobém, poměrně fascinujícím procesu abstrahovala od konkrétních znalostí a prožitků a transformovala je do své současné instalace v Galerii Města Blanska.
Radoslava Schmelzová
