Geologická socha, tak jsem před několika lety označil jeden z objektů vytvořený sochařkou Dagmar Šubrtovou, když experimentovala s použitím přírodních pigmentů a průmyslových polotovarů či odpadů jako s pracovním materiálem. Pro GASK vytvořila Dagmar Šubrtová celou sérii objektů a obrazů vypracovaných obdobnou technikou, které jsou přímo určeny pro prostory „Lázně“ bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře.
Příbuznost vystavených objektů s geologickými ději je několikerá. Za prvé, horniny, skaliska, jeskyně, sesuvy, půdní profily, písečné duny, kanály a vějíře delt velkých řek – nic z toho si nelze představit jako statický, neměnný objekt (jakým může být třeba meteorit po krátkém divokém letu atmosférou). Mají své výchozí, zárodečné stavy a k dnešnímu vzhledu byly dovedeny s pomocí veličiny geologického času. Stejně tak Dagmar Šubrtová nanášela na svoje objekty různé vrstvy postupně, nechala je volně stékat, smršťovat vysycháním, jednotlivé vrstvy prorůstat, spojovat se a tím vytvářet opět nový materiál. Vše lze s přihlédnutím k trochu odlišnému časovému a velikostnímu měřítku nakonec popsat geologickými pojmy. Osmistěnné objekty jednotně připravené k experimentům odpovídají geologickému pojmu pánev, který se mimochodem příliš neliší od významu téhož slova v naší všednodennosti. Na pánvích vznikly svého druhu bahnotoky, vrstvy a zvrstvení, bahenní praskliny, amalgamované laminy, delty a deltové vějíře… prostě miniatury geologických objektů.
Inspirace? Dagmar pochází z průmyslového Podkrušnohoří a posledních dvacet letech žije v Kladně, které má také dlouhou hornickou a průmyslovou tradici. Nejsilnější podnět pro ni však byla patrně návštěva hornického kraje v okolí rumunského Rosia Poieni. Sousední údolí je zaplněné toxickým kalem čerpaným po desetiletí ze sousedního údolí; z někdejší vesnice Geamana už zůstala vidět jen špička kostelní věže. Odkaliště, někdy zvané poetičtěji „laguny“, jsou technologickým prvkem, bez kterého se současná těžba a těžký průmysl zatím nedovedou obejít. Dagmar Šubrtová je vnímá jako temná místa na mapách budoucnosti. Ano, ve vrcholné fázi vývoje odkaliště je to ještě něco horšího než ztracené území; je to přímé ohrožení zdraví nebo i životů. Ale i tato umělá místa vyrvaná přírodě mají určitou přírodní hodnotu, jakkoliv to na první pohled nedává smysl. I „jedy“ totiž do přírody patří. Naše planeta pamatuje časy, kdy plynný kyslík byl pro vše živé prudkým jedem. I takto pronikavou změnu dokázaly „ustát“ populace jednobuněčných organismů a evoluce je přivedla až ke dnešnímu neuvěřitelně rozmanitému světu bioty. Dnešní jedovatá, ale přitom tak ceněná místa jsou kupříkladu skalní výchozy a sutě hornin zvaných hadce, které obsahují příliš mnoho hořčíku na to, aby se na nich dařilo naprosté většině známých květin. Ty, které se přizpůsobily, ale obdivujeme a pečlivě chráníme.  V daleké budoucnosti se dnešní odkaliště buď rozředí v nesmírném objemu oceánu, nebo se ocitnou hluboko pod zemí v geologických vrstvách, kde mohou představovat další cenné ložisko nějakého prvku (odhlédněme od toho, že případní spotřebitelé už těžko budou náležet našemu druhu).
A jak se tedy máme dívat na „geologická“ díla Dagmar Šubrtové? Za sebe mohu doporučit vnímat na nich současně varovný podtón i krásu. Miniatury geologických útvarů, navíc vyvedené ve výrazných barvách, krásné jsou; a víme-li, čím byly inspirovány, nemůžeme nepocítit mrazení v zádech.

Radek Mikuláš