V pracích Dagmar Šubrtové můžeme vysledovat dvě navzájem se živě prostupující základní významové linie. Jedna reflektuje problematická témata konkrétní reality, vybízí ke kontextuálnímu přemýšlení, podněcuje k vyjádření hodnotového stanoviska a vědomému konání, a druhá, více kontemplativní, obrací pozornost do prostoru individuálního soustředění a zjemnění vnímání času, prostoru a vzájemné provázaností. Významy svých děl autorka často zviditelňuje skrze mentální či pocitový pohyb v intervalu vymezeném protiklady, akcentuje především moment jejich rozhraní jako prostor uvědomění, nového prožitku, jako příležitost k vnitřní transformaci.
Metaforu děje neseného protikladností hraničních stavů nacházíme v řadě jejích děl v mnoha podobách. Může jít o výrazový kontrast černě kladenského uhlí a bělosti sádry, či citlivé ruční výšivky hvězdných konstelací na sametu a geometrie tvarů, které jím pokrývá. Vzdálenou kosmickou dimenzi Dagmar Šubrtová spatřuje jako výpověď o prostoru vlastního nitra – ve tmě podzemní jeskyně nachází nebeskou klenbu. Současně uvažuje o faktu dopadajícího kosmického prachu, jenž je permanentně integrován do zemského povrchu. Přemýšlí o proměně původní černé krystaličnosti vynesené z podzemí do bělavé beztvarosti stoupající vzhůru. Vytváří cyklus inspirovaný islandským úkazem letního slunovratu, a následně jej doplňuje souborem symbolicky zpodobujícím měsíční povrch. I v takto letmém výčtu se opakovaně objevuje společná vnitřní kvalita: kontinuita proměny.
Materiály, s nimiž autorka dlouhodobě pracuje – uhlí, škvára, popel – jsou již samotné ideální symboly transformace hmoty. Poukazuje na proměnu krajiny vlivem destruktivních lidských zákroků a její následné regenerační procesy. V obrazových plochách sama chemické transformace simuluje – látky, které prošly průmyslovým tepelným procesem, mísí s barvou a ponechává je následným samoreakcím. Není proto překvapivé, že spatřuje jistou spřízněnost vlastních témat s pracemi Anselma Kiefera, jenž se celoživotně umělecky zabývá destruktivními procesy a vrstvami lidské či kolektivní paměti. Také jej přitahují obtížná témata. Objekt Dagmar Šubrtové Hvězdné nebe v jeskyni (Souhvězdí Orion) je parafrází jeho obrazu z roku 1997 Die berühmten Orden der Nacht s významem fascinace idejemi uloženými v nejstarších vrstvách lidského vědomí. Anselm Kiefer svět umění přirozeně spojuje s prostorem vědy, historie, politiky. Je zaujat materiálem, „duchem“ materiálu, jenž zviditelňuje. V procesu tvorby často využívá působení přirozených živlů, chemických reakcí. Odkazuje k problematickým momentům historie způsobeným člověkem. Destruovanou formu nespojuje s významem absolutní zkázy, ale s ideou naděje, otevření se budoucnosti. Umění vnímá jako cosi nestabilního, permanentně proměnlivého. Je zde namístě připomenout větu geologa Radka Mikuláše z komentáře nezapomenutelné návštěvy Dagmar Šubrtové v hornické oblasti okolí Rosia Poieni v Rumunsku, kde jen viditelná špička kostelní věže podává svědectví o existenci bývalé vesnice Geamana vystavěné v údolí zatopeném toxickým kalem: „I ‚jedy‘ totiž do přírody patří“ (z katalogu výstavy Stella Maris, 2020). Obdobným – na první pohled paradoxním – momentem může být i následné zvýšení biodiverzity v průmyslem zdevastovaných oblastech, tzv. „nová divočina“.
Dagmar Šubrtová si je vědoma složitosti struktur prostředí, jehož jsme součástí, a svými uměleckými pracemi či obdobně četnými kurátorskými aktivitami, organizováním přednášek a současným propojování různých odborných sfér především permanentně vytváří příležitosti k individuálnímu otevírání citlivosti vůči vlastnímu niternému prostoru, a tedy i tomu, jenž nás obklopuje. Její životní i uměleckou filozofii stvrzují nejnovější myšlenky německého biologa a filozofa Andrease Webera, pregnantně formulované např. v jeho nejnovější knize Cítí, tedy je (Malvern, 2022): Svůj pohled na celek přírody nazývá „poetickou ekologií“ a zakládá jej na objevu subjektivity jako zásadním principu v celé přírodě. Cítění vnímá jako nutnou dimenzi existenciální reality organismů. Z takového pojetí pak vyplývá nová ekologická etika: prohlašuje, že přírodu nemáme chránit kvůli její užitečnosti či vnitřní hodnotě, ale především proto, že jsme součástí ostatních bytostí a ony jsou součástí nás. „Lidé mohou plně porozumět své vlastní niternosti, pouze pochopí-li svoji existenci jako existenci kulturních bytostí, které jsou existenciálně připoutány k symbolickým procesům aktivním v přírodě.“ Život jako hodnota, která na sebe vzala fyzickou formu, jako sebeorganizující kooperativní komplexita, jako rozvinuté cítění.
